HISTORIE PÁLENÍ DŘEVĚNÉHO UHLÍ

Z historie pálení dřevěného uhlí

Dřevěné uhlí využívá člověk od středověku dodnes. Jak k objevu zuhelňování dřeva došlo, se můžeme pouze domnívat. Počátky pálení dřevěného uhlí u nás spadají do doby cca 500 let př. n. l. V té době přichází na naše území Keltové a s nimi i vyspělá kultura. Keltové zde jako první zpracovávali železnou rudu a zároveň pálili dřevěné uhlí, bez něhož se toto odvětví neobešlo.

Postup výroby dřevěného uhlí se v průběhu vývoje lidské společnosti měnil. Zpočátku jednoduché pálení uhlí v ohništích a jamách nahradily na dlouhou dobu dokonalejší milíře, v nichž se dřevěné uhlí pálilo až do pol. 20. stol. Milíř (z německého Meiler) je jednoduché zařízení k výrobě uhlí tzv. karbonizací, kdy dřevo při nepatrném přístupu kyslíku prochází suchou destilací a postupně uhelnatí. Pomalé, nedokonalé hoření zajišťuje milíř především díky nedostatku vzduchu, avša k při poměrně vysokých teplotách. Ta v milířích dosahuje 350°C i více.

Stavění milíře
Milíře měly tvar homole a stavěly se na větším prostranství pod širým nebem. Obvykle se jich stavělo několik najednou. Tzv. "milířový plac" volil uhlíř s ohledem na několik faktorů. Především musel být chráněný před větrem a nejlépe v dosahu vodního zdroje. Milíře vznikaly obvykle v místě zpracování dřeva, tedy na kraji lesů, kde byla i vhodná půda pro uhliště, která nesměla být příliš vlhká, kyprá ani tuhá. Lesní půda nejsnáze přijímala vlhkost tekoucí z páleného dřeva. Vybrané místo bylo třeba zbavit trávy, kamení a kořenů a pokud možno poházet mourem ze starého uhliště.

Milířový plac byl kruhový o průměru nejčastěji 6-8 m, byl dostatečně prostorný a umístěný na rovném či zarovnaném terénu. Základem milíře byl středový kůl, tzv. král nebo několik kůlů svázaných houžvemi. Při stavění milíře záleželo na tom, zda se bude zapalovat shora nebo zdola. Podpaloval-li se milíř zdola, položila se na holou zem kolmo ke králi dlouhá kláda sahající ke kraji milířového placu, která se po dostavení milíře vytáhla, čímž vznikl kanálek k podpálení milíře.

Směrem od krále se na plochu uhliště kladly paprskovitě klády jako podklad. Král se obvázal suchým roštím a chrastím. Pokud stály místo krále tyčky svázané houžvemi, vyplnili se mezery mezi nimi drobnými klacíky či oharky. Poté se král obkládal v několika vrstvách a patrech svisle stavěnými poleny. Polena byla u středu nejsilnější, směrem k okraji slábla. Stejně tak polena nejníže postavená byla nejdelší a dříví nejblíže k vrcholu milíře nejkratší, čímž stavba získala kopulovitý tvar. Mezery mezi polínky se vyplnily drobnějšími, kratšími kusy. Do pyramidy průměrně velkého milíře se vešlo až 40 m3 dřeva.

Přikrytí milíře
Vytvořený milíř bylo třeba přikrýt, aby do něj netáhl vítr. Přikrytí se dělilo na tzv. patro a mour. Patro bylo tvořeno z vrstvy drnů, chvojí, jehličí, mechu, rákosí nebo slámy. Milíř se utěsňoval odspoda směrem vzhůru. Drny se kladly přes sebe jako cihly, přičemž ve spodní části milíře byla vrstva nejsilnější. Když bylo patro hotové, vložil se na něj uhelný prach zvaný mour. Na mour se používala kvalitní mastná zem nebo zem smíchaná s uhelným prachem. Toto utěsnění zajistilo, že dřevo v milíři prohořívalo pomalu, nemohlo vzplát plamenem a postupně zuhelnatělo.

Podpálení milíře
Milíře se zapalovaly obvykle ráno, aby bylo možné je lépe kontrolovat. Odspoda se milíř zažehl dlouhou rozžhavenou tyčí nebo loučí pomocí kanálku, který vznikl po vytažení klády. Zapaloval-li se milíř odshora, propíchal uhlíř pohrabáčem několik děr v horní části milíře a jinou děrou do něj zanesl žhavé uhlí, které milíř podpálilo. Když byl oheň dostatečně hluboký, přikryl vstupní otvor drnem a z propíchaných otvorů se začal valit hustý dým, podle jehož barvy, vůně a síly poznal uhlíř jak proces pálení uhlí probíhá. Zhruba po půl dni doutnání milíře strhl uhlíř hliněnou vrstvu a vyhořelé nitro znovu zaplnil dřevem. Tento proces opakoval po následující cca tři dny, dokud milíř dokonale neslehnul. Pokud je uhlíř šikovný, zachoval si jeho milíř při postupném sléhání stejný tvar a zmenšil se zhruba o polovinu.

Zuhelnění milíře
Když byl milíř zcela prouhlen, zadělaly se všechny díry, aby oheň uhasl. Po vychladnutí povrchové vrstvy se hráběmi s kovovými zuby postupně vyhrabávalo hotové dřevěné uhlí a lopatou se rozhazovalo kolem milíře. Tato činnost se prováděla výhradně v noci, aby byly vidět neuhašené jiskry a bylo možné je ulít. Uhlí se rozdělovalo podle velikosti kusů, protože hrubé uhlí bylo dražší. Proto se s uhlím zacházelo šetrně jak při vyhrabávání, tak při převozu. Dobře vypálené uhlí se lehce nelámalo, málo černilo ruku a po rozlomení se silně lesklo.

K pálení dřevěného uhlí se v zásadě hodil jakýkoli druh dřeva. Zkušení uhlíři však věděli, že různé druhy dřeva mají rozličnou výhřevnost, stejně jako z něho vypálené milířové uhlí. Čím bylo dřevo starší, tím bylo výhřevnější a uhlí z něho vyrobené kvalitnější. Většinou se používalo dřeva horší jakosti, ale nadbytek dříví v důsledku živelních pohrom, jako byly větrné kalamity či napadení stromů dřevokazným hmyzem, umožnil uhlířům měnit v uhlí i kvalitnější materiál.
 

Použití dřevěného uhlí
V běžných obydlích se dřevěného uhlí obvykle nevyužívalo. Dřevěné uhlí potřebovaly hutě a hamry, ale i další řemesla pracující s kovy, jako kováři, zámečníci, nožíři, mečíři, kotláři, konváři, zvonaři, stříbrníci a zlatníci. Dřevěného uhlí však používali i knihaři (na ohniště) a své místo mělo i ve větších kuchyních.
 

Za nejdůležitější se považovali uhlíři, kteří pálili uhlí a vozili je k báňským městům, u nás zvláště do Kutné Hory. Horští uhlíři žili při lesích a měli obchodní tovaryšstvo a privilegium již za krále Jana Lucemburského, který je r. 1327 schválil s největší pravděpodobností proto, aby tehdejší hutě byly přednostně bez nesnází zásobovány uhlím. Proto také zakázal činit uhlířům překážky při jejich nákupech potravin ve městech, při nichž les (dříví) koupili. Spotřebované dříví uhlíři platili až z výtěžku prodaného uhlí. Toho, kdo jim zůstal za uhlí dlužen a neplatil, mohli v kterémkoli městě zatknout i bez rychtáře. Sami však mohli být pro dluh obstavováni. Uhlíři byli osvobozeni od placení daně obecní i královské. K převážení uhlí měli právo volit co nejkratší cesty, ovšem beze škody na osení. Ve městech, do kterých přišli, měli prvý den právo nosit zbraň, meče nebo kordy.

                                    

               Zdroj: Janotka, M. a Linhart, K. : Řemesla našich předků. Praha : Svoboda, 1987